Obsah:

1. Co jsou chráněná bydlení?
2. Co chráněné bydlení poskytuje?
3. Kdo je poskytovatelem chráněného bydlení?
4. Typy chráněného bydlení
5. Budování chráněného bydlení
6. Chráněné bydlení Ovečka
7. Chráněné bydlení Letovice
8. Rozhovor s pracovnicí chráněného bydlení

Co si pod pojmem chráněné bydlení představit?

Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení.Je alternativou k pobytu v ústavním zařízení.

Chráněné bydlení je také definováno jako bydlení v bytě, který je v běžné zástavbě a patří poskytovateli služby. Zde bydlí jeden a více klientů. Ti se podílejí na vedení domácnosti podle svých možností. Sociální pracovníci jsou v neustálém a pravidelném kontaktu s klienty. Služby jsou poskytovány podle individuálních potřeb klientů. Služby poskytuje buď sociální pracovník, pečovatel nebo asistent. Chráněné bydlení je pro klienty dlouhodobě nemocné nebo trvale postižené. Chráněné bydlení je také pro lidi, kteří opouštějí ústavní zařízení, bezdomovce a seniory.Klienti potřebují terapeutickou podporu. Jejich stav však nepotřebuje plné zaopatření. Tento způsob bydlení kombinuje prvky modelu bydlení a sociální pomoci, posiluje přirozené sociální vazby a zachování či vytvoření přirozené sítě podpory v rámci širší rodiny, přátel a dalších blízkých osob.

Převažující metodou práce s klientem je poradenství, poskytnutí informací, terapeutická podpora, bezprostřední dopomoc a nácvik potřebných dovedností.

Cílem je, aby si klienti vytvořili vlastní vyhovující postupy, které sami zvládnou. Klienti jsou vedeni a motivováni k maximální samostatnosti, více rozhodují o vlastních záležitostech a je respektována jejich dospělá role.

Některá chráněná bydlení vznikají pod tlakem společenské situace, že určitá cílová skupina potřebuje okamžitou pomoc, a tak vznikají reakcí na tuto situaci různá zařízení. Tomuto postupu by se nedalo nic vytknout, až na to, že mohou vzniknout zařízení, která jsou typově odlišná. Zkušenosti poskytovatelů této služby ukazují, že není nejvhodnější vytvářet zařízení pro různé cílové skupiny klientů.

Zařízení, kde jsou umístěni společně lidé s tělesným postižením a mentálním handicapem, se musí obvykle potýkat s problémy vznikající ze vzájemného soužití těchto klientů. Lidé s tělesným postižením mají oprávněný požadavek, aby nebyli podrobeni stejným omezujícím pravidlům jako lidé s postižením mentálním (zvýšený dohled, omezení zacházení s nebezpečnými předměty apod.). Naopak lidé s mentálním postižením stejně oprávněně s nelibostí nesou, pokud se musejí podřizovat pravidlům, která neplatí pro všechny stejně.

V zahraničí jsou zařízení, kde je klientela promíchaná schválně. Slibně vypadá možnost soužití seniorů a lidí s mentálním postižením. Senioři berou úlohu rádců, ochránců či jakýchsi náhradních rodičů jako vítanou a smysluplnou činnost. Naopak lidé s mentálním postižením se mnohem raději podřizují autoritě starších, protože jim připadá přirozená, než autoritě asistentů, kteří jsou většinou mladší než oni sami.

Co chráněné bydlení poskytuje?

Poskytovatelé služeb chráněného bydlení mají zajistit uživateli:

• poskytnutí nebo pomoc při zajištění stravy odpovídající věku či zdravotnímu stavu
• poskytnutí ubytování, které má znaky bydlení v domácnosti, v případě potřeby praní, žehlení či opravy prádla
• pomoc při zajištění chodu domácnosti, např. při běžném úklidu a údržbě domácnosti a domácích spotřebičů, podpora hospodaření s penězi, pomoc s nákupy a běžnými pochůzkami
• pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu
• výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti – pomoc při upevnění nebo obnovení kontaktu s přirozeným sociálním prostředím, nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, zajištění podmínek pro přiměřené vzdělávání, podpora v oblasti partnerských vztahů, podpora při získávání návyků souvisejících se zařazením do pracovního procesu
• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím – doprovázení do školy, k lékaři, do zaměstnání, na zájmové aktivity, na úřady apod., podpora a pomoc při využívání běžně dostupných služeb a informačních zdrojů, pomoc a podpora při upevnění kontaktu s rodinou
• sociálně terapeutické činnosti, které vedou k rozvoji či udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob
• pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí

Kdo je poskytovatelem chráněného bydlení?

Poskytovatelem služeb se může stát obec nebo kraj, kteří se podílejí na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj sociálních služeb, zejména zjišťováním skutečných potřeb lidí a zdrojů k jejich uspokojení; kromě toho sami zřizují organizace poskytující sociální služby. Dalšími zřizovateli mohou být nestátní neziskové organizace a fyzické osoby nebo ministerstvo práce a sociálních věcí.

Typy chráněného bydlení

Každý klient a jeho rodina si může vybrat typ chráněného bydlení, které klientovi bude nejvíce vyhovovat. Mohou si vybrat z nabídky speciální domů, bytů, venkovského bydlení, bydlení spojeného s možností podporovaného zaměstnání, co-housing či komunitního bydlení.

Chráněné bydlení v rámci sociálních služeb

Jedná se o samostatné bydlení, které je vybudované v rámci sociální ústavní péče. Klienti mají přísně strukturovaný denní režim, který je úzce spjat s životem a děním ústavu. Klienti mají větší soukromí, důstojnější podmínky pro bydlení, individuálnější přístup a práci v menších skupinách.

Domovy rodinného typu

Jde většinou o činžovní domy, které obsahují na sobě nezávislé byty. Každá bytová jednotka má 3–4 klienty a asistenta. Celkový počet klientů by neměl přesáhnout 20 lidí, aby se neztratila rodinná atmosféra. Výhodou je nejen soukromí jednotlivých klientů, ale také možnost odlišného přístupu každého klienta. V některých případech je nezbytné přizpůsobit prostředí bytu klientovi a jeho postižení.

Chráněné byty

Jde o úplnou integraci klienta do klasické bytové zástavby převážně městského typu. Asistenční služby jsou stanoveny podle potřeb klienta, které vyplývají z postižení klienta. V bytě žije 1–5 klientů a jejich asistent, který jim pomáhá při vedení domácnosti. Den tráví ve stacionářích nebo v chráněných dílnách. Každý klient má vlastní pokoj, kde je respektováno jeho soukromí.

Budování chráněného bydlení

Budování chráněného bydlení lze rozdělit na tři fáze:

• formulace záměru (přípravná, předinvestiční fáze)
• výstavba zařízení (investiční fáze) 
• zahájení provozu (postinvestiční fáze)

Pro mnohé organizace je nejnáročnější fáze výstavby chráněného bydlení, a to z finančního hlediska. Kvůli této fázi se podceňují zbylé části. To má za následek, že v projektu chybí vyjasnění typu chráněného bydlení, charakter klientely, návaznost služby na další aktivity (podporované zaměstnávání, docházka do školského zařízení), nedostatečná obeznámenost veřejnosti, nejasnosti v tom, jak bude chráněné bydlení financováno, ukotvení cíle služby, zabezpečení kvality, včetně kvalifikovaných a zkušených pracovníků, nastavení smluv s klienty, dořešení provozního řádu. Pokud se tyto aspekty podcení, může dojít k tomu, že zamýšlené poslání nebude naplněno.

Mezi další rizika, se kterými se lze setkat při budování chráněného bydlení, patří:

• převážení ekonomických aspektů včetně budoucích personálních požadavků a také budování zařízení pro velký počet klientů
• stereotyp poskytovatelů a převážení pečovatelského modelu
• malá ochota přijetí klientů místní komunitou. Nepřijetí klientů může mít za následek jejich izolaci od místní společnosti a následné osamění

Klady a zápory Chráněného bydlení 

Klady

• klienti jsou klidnější, spokojenější a řeší méně konfliktů, neboť ve skupinách o více lidech vzniká velmi často ponorková nemoc
• růst sebevědomí, zvyšují se kompetence v oblasti sebeobslužných činností, klienti se učí rozhodovat sami za sebe a zvykají si na to, že si mohou vybírat z více variant
• klienti nejsou „přepečováváni“ a mohou tak dosáhnout na strop svých možností, což v institucionálních zařízeních mnohdy není možné

Zápory

• potenciální izolovanost klientů, která se odvíjí od umístění bytů, počtů osob v bytech a od jejich dostupnosti
• pasivita klientů, kteří byli zvyklí na neustálou motivaci k činnostem a v tréninkovém bydlení si mohou rozhodovat o svém volném čase, což u některých z nich může vést k trávení většiny času například u televizního přijímače
• nesouhlas rodiny s přestěhováním do bytu, neboť mají obavy z toho, že by uživatelům mohl někdo ublížit, že by mohli selhat v každodenních situacích, kdy se musí sami rozhodovat

Chráněné bydlení Ovečka a chráněné bydlení Letovice Diakonie ČCE Brno 

Diakonie Brno poskytuje podporu a pomoc seniorům a lidem s postižením, tak aby mohli žít co nejkvalitnějším způsobem života navzdory svým handicapům.

Ovečka – posláním chráněného bydlení ovečka je umožnit dospělým lidem s dlouhodobým duševním onemocněním žít běžným způsobem života v bezpečném domácím prostředí a podporovat a nacvičovat jejich soběstačnost tak, aby se mohli případně osamostatnit a žít v přirozeném prostředí

Co nabízí

• celoroční pobytovou službu realizovanou formou chráněného bydlení s vyšší nebo nižší mírou podpory
• byty i jednotlivé pokoje jsou vybaveny základním nábytkem a spotřebiči, uživatel se může nastěhovat bez nutnosti jakékoli investice
• pracovníci jsou zde klientům k dispozici v pracovní dny a pomohou v případě potřeby například s nákupy, přípravou, zajištění stravy, kontrolou léků, běžnou údržbou domácnosti, hospodařením s penězi, jednáním na úřadech, doprovody k lékaři atd.
• jednotlivé úkony péče a ubytování jsou zpoplatněny v souladu se zákonem

Principy chráněného bydlení Ovečka

• při práci s našimi klienty dbáme na zachování jejich důstojnosti a v maximální míře podporujeme jejich soběstačnost
• ke každému uživateli přistupujeme individuálně a klademe důraz na profesionální přístup

Ovečka si klade tyto cíle

• naučit klienty během jejich pobytu schopnostem a dovednostem potřebným pro samostatný život v přirozeném prostředí
• podporovat klienty v navazování a udržování kontaktu s okolím a rodinou, zprostředkovat pro klienty společenské aktivity
• pomoci získat klientovi vhodné návazné bydlení, které by odpovídalo přáním a potřebám klienta
• vést klienta k zodpovědnému přístupu ke své nemoci

Pro koho je a není chráněné bydlení Ovečka určeno

• je určeno pro lidi s dlouhodobým duševním onemocněním a to s různými typy psychotických, afektivních a úzkostných poruch kteří jsou vlivem duševní nemoci omezeni v soběstačnosti a potřebují službu chráněného bydlení jako podporu
• jedná se o osoby, jež jsou schopny samy ani s pomocí rodiny zajistit své životní potřeby nebo jim rodinné prostředí nevyhovuje a mají zájem žít samostatně v chráněných podmínkách
• ovečka přijímá klienty od 18 do 70 let a primárně z Jihomoravského kraje
• ovečka nemůže přijmout imobilní osoby nebo osoby s vážnými pohybovými problémy, osoby jejíž psychický stav není stabilizovaný, osoby, které by dovršili věk 64 let ještě před uzavřením smlouvy, osoby s vážným zrakovým nebo sluchovým postižením, které potřebují speciální přístup, osoby se středním a těžkým mentálním postižením, osoby s nařízenou ochrannou léčbou, osoby které řeší bydlení, osoby které nedají souhlas se zpracováním osobních a citlivých údajů, osoby, kterým psychiatr nedoporučí pobyt v chráněném bydlení, osoby které se v předchozích dvou letech léčili ze závislosti na alkoholu nebo jiných návykových látkách, hracích automatech, osoby, které nehovoří ani nerozumí českému jazyku

Chráněné bydlení Letovice

Chráněné bydlení Letovice je pobytová služba, která usiluje o co nejvíce samostatný a  soběstačný život lidí s mentálním a kombinovaným postižením formou skupinového bydlení v domácnosti.

Nabízí při tom asistenci a nácvik zvládání každodenních činností souvisejících především s vedením domácnosti a sebeobsluhu

Co nabízí

• poskytnutí ubytování
• pomoc při zajištění stravy
• pomoc při zajištění chodu domácnosti
• pomoc při hygieně
• pomoc při jednání na úřadech, u lékaře atd.
• výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti
• zprostředkování kontaktu se společenským prostředím

Principy chráněného bydlení Letovice

• partnerský přístup – důležitý je rovnocenný partnerský vztah s klientem, o poskytování služby je veden dialog mezi pracovníkem a klientem, nikdy to není nařízení ze strany pracovníka, klient  je podporován k vyjádření svých přání pocitu, názorů a podobně.
• individuální přístup – každý člověk je samostatná, jedinečná osoba se svým životním příběhem, pracovníci poskytují službu tak, aby vyhovovala potřebám, návykům a zvykům jednotlivých klientů a vedla k naplnění jejich individuálních cílů
• odborný přístup – pracovníci poskytují službu na základě odborných poznatků sociální práce a své vzdělání si prohlubují a doplňují
• kolegialita mezi pracovníky – pracovníci mezi sebou spolupracují a předávají si vzájemně informace tak,  aby služba byla poskytována plynule a jednotně

Pro koho je a není chráněné bydlení Letovice určeno

• je určeno pro osoby s lehkým a středním mentálním nebo kombinovaným postižením ve věku 19 až 64 let
• není určeno osobám, které nechtějí aktivně spolupracovat na chodu společné domácnosti chráněného bydlení, osobám s autismem, osobám vyžadující celodenní péči se zdravotní či jinou specifickou péčí, lidem nad 55 let v době nástupu do zařízení

Zde si můžete přečíst rozhovor s pracovnicí CHBO

V srpnu jsme se vydaly do našeho oblíbeného brněnského Chráněného bydlení Ovečka, abychom si popovídaly s paní Jitkou N. o jejích pracovních zkušenostech v rámci CHBO a samozřejmě o životě. Chráněné bydlení Ovečka patří pod brněnskou pobočku Diakonie a nachází se na Hrnčířské ulici. Paní Jitka se spolu s dalšími dvěma kolegyněmi stará o x klientů s dlouhodobým duševním onemocněním. 

V rámci CHBO se pracovníci snaží, aby se klienti co nejvíce osamostatnili a zapojili se do běžného života. Některým klientům se podařilo se osamostatnit natolik, že se mohli přestěhovat do městských bytů a žijí samostatně. Samozřejmě klienti, kteří žijí mimo CHBO,  se stále, v případě potřeby, mohou obrátit na své zázemí v Ovečce. 

Mají klienti Chráněného bydlení Ovečka zajištěnou péči 24 hodin denně? 

“Míra podpory tady (CHBO) je menší. Jsou chráněná bydlení, kde jsou pracovníci 24/7, takže už to, že jsou klienti tady odpoledne a víkendy sami, tak se hodně učí samostatnosti.  Třeba se nám stalo, že paní zaskočilo a klienti museli zavolat záchranku, takže už jsou v tomto samostatnější a tolik se nebojí.”

Pozn. Pracovníci CHBO jsou s klienty od pondělí do pátku vždy od 8:00 do 16:30 hod.

V jakých případech se na vás mohou klienti CHBO obrátit? 

“Klienti ví, že se na nás mohou kdykoliv obrátit. Když jsou klienti v bytech mimo CHBO, tak tam je to už více o nich samotných.”

Osoby, kteří žijí v samostatném bytě mimo CHBO jsou stále jeho klienty? 

“Ano, jsou stále klienty CHBO, ale mají méně povinností. Klienti, kteří jsou u nás na Hrnčířské, mají třeba povinnosti jako každý týden sešlost, starají se o zahradu, střídají se v donášce obědů, kontroly úklidu. Jednou za týden dochází pracovnice na schůzku, kdy každý klient má svůj cíl v rámci individuálního plánování a na tom společně pracují. Cílem klientů CHBO je najít si samostatné bydlení. Hledají společně v městských částech volné byty, podávají tam žádosti nebo případně se učí hospodaření s financemi. V rámci pomoci hospodaření s financemi pracovníci chtějí, aby si klient uvědomil, za co peníze utrácí, kde by se dalo ušetřit.” 

S čím pracovníci CHBO ještě pomáhají klientům?

“Když klienti nastupují do CHBO musí být ve stavu, kdy si sami např. zvládnou udělat večeři. My jim pomůžeme s nákupem, s chystáním léků – klienti si léky nachystají sami, ale my jako pracovníci vše kontrolujeme, jestli je všechno správně nachystané.” 

Když přijde nový klient do CHBO má automaticky zajištěnou větší péči pracovníků? 

“Ne, musí sám. My se snažíme, aby nový klienti nastoupili v pondělí, aby měli naši pomoc od pondělí do pátku, ale o víkendech už musí sami. Klienti jsou rozděleni na pokojích a vzájemně si pomáhají.”

Jak fungují návštěvy v rámci CHBO?

“Klienti mohou navštěvovat své blízké mimo CHBO a také je mohou jejich blízcí navštívit tady. Dodržujeme návštěvní hodiny od 7:00 do 21:00, aby byl dodržený noční klid.”

Pozn. V rámci nouzové situace spojené s COVID19 byla dodržována přísná opatření

V CHBO jsou klienti se schizofrenií. Bývají v jiných chráněných bydlení klienti s jiným druhem onemocnění / postižení?

“Ano, jsou. Bývají CHB pro klienty s mentálním postižením. Naše další zařízení v Letovicích je pro klienty s mentálním postižením i kombinovaným postižením.”

Myslím si, že je strašná škoda, že se téma Chráněných bydlení nebo duševních onemocnění nedostává více mezi lidi. 

“Všechno se posouvá! My jako Ovečka to neděláme, jelikož jsme malý, ale například Práh dělají destigmatizační kampaně nebo v Praze je NUDZ a jejich pracovníci právě chodí za středoškolákama a mluví o tom, že se může projevit třeba duševní nemoc, úzkosti, deprese a co třeba mohou dělat, aby se nebáli obrátit na odborníky, protože já mám zkušenost, že psycholog je výborná věc. Když řeknete někomu jinému, ať jde k psychologovi, tak na vás kouká – Jako proč?! – a že je to nějaké stigma. Přitom vím, že stačí něco 2x – 3x probrat a psycholog vám pomůže. Stačí to podchytit a nemusí docházet k sebevraždám nebo k něčemu jinému. Mladí lidé se za to mohou stydět, jelikož se o tom moc nemluví, a proto jsou tyto kampaně, aby se nebáli a řešili to hned od začátku.”

Anna | Podpořit.cz

Zdroj: CHB, propagační letáčky a rozhovor s pracovnicí

Dovolte mi se představit. Jmenuji se Anna, je mi 19 let, jsem studentkou střední školy oboru informační technologie. Stala jsem se členkou týmu podpořit.cz a ráda vám prostřednictvím článků předám jak zkušenosti tak nové informace a poznatky. Po tom co jsem se předčasně narodila mi byla diagnostikována dětská mozková obrna – spastická triparéza. Měla jsem opožděný pohybový vývoj a když mi byl jeden rok, narozdíl od svých zdravých vrstevníků, kteří se učili první krůčky, jsem se dokázala pouze plazit. Až ve třech letech jsem se s oporou dokázala postavit. V šesti letech po ortopedické operaci jsem se naučila první krůčky za pomoci berliček. Nyní dokáži na kratší vzdálenosti chodit s francouzskými holemi a na delší trasy využívám invalidní vozík. 

K lepší chůzi mi napomáhají ortopedické ortézy z Vídně a taky operace kolen a kotníků, kterou jsem podstoupila minulý rok.

Svůj handicap beru jako součást sebe a myslím, že mi není až tak velkou překážkou aneb když se chce všechno nějak jde. 🙂 Nebylo tomu tak, ale vždycky musím říct, že v dětství jsem nějaký problém vůbec nevnímala, všechno se změnilo po nástupu do školky kdy začal kolotoč vysvětlování, odpovědi na stejné otázky pořád dokola, půjčování všeho co bylo kolem mě jiného. Dá se to zvládnout v klidu, ale pro mě to je asi na tom všem to nejtěžší. Proto prosím všechny, pokud máte v rodině dítě, které ten problém vnímá, vysvětlujte a snažte se mu ten život co nejvíce zpříjemnit. Ne každý to zvládne. S vaší pomocí se bude cítit mnohem lépe.

Od malička jsem absolvovala několik rehabilitačních pobytů po celé ČR a musím říct, že je to opravdu znát. Každý pobyt přinesl něco nového.

Potom co jsem nastoupila do školky společně se svojí asistentkou jsem se začala rozvíjet jak po psychické tak fyzické stránce a poznávala dětský svět. Poté přišla na řadu základní škola, kterou jsem zvládla sama s občasnou pomocí a samozřejmě s úpravami, které jsou na domluvě jak se speciální poradnou tak s ředitelem a učiteli. Začaly pubertální léta a bez menších problémů jsem dokončila základní školu. Střední školu studuji třetím rokem s pomocí asistenta pedagoga a doporučením se speciálního centra pro handicapované. Baví mě to a ten studentský život  je taky moc fajn. 

Když zrovna nestuduji, nepracuji nebo necvičím tak ráda trávím čas s přáteli a rodinou. Ráda jezdím na koni, zajímám se o požární sport, hudbu a focení a to buď jako modelka nebo jako fotografka. 

Zkrátka já svůj život neprožívám, ale žiju. A tohle bych přála úplně každému, proto prosím nebuďte k nám vozíčkářům lhostejní a berte nás mezi vás. Jsme jiní, přesto normální a chceme žít společně s vámi všemi.

Děkuji, že jste si přečetli moji životní cestu a budu se těšit na další články, které vám budu moci předat.

Anna | Podpořit.cz

Zdroj: Můj život sám

Obsah:

1. Léčebný plán
2. Lázně a léčebny
3. Druhy terapie

DMO je choroba, která se nedá vyléčit. Dá se však pomocí léčby dosáhnout zlepšení podmínek a životních možností dítěte, což většinou příznivě ovlivňuje kvalitu jeho života. Lékařské pokroky posledních let a hlavně pokroky v léčbě postižených s DMO vedly k tomu, že dnes již mnozí z těch, kteří byli včas a správně léčeni, mohou vést téměř normální život. Ani dnes ještě neexistuje nějaká standardní léčba, která by byla u všech pacientů dostatečně účinná. Lékař, který léčí pacienta s DMO, je víceméně závislý na řadě specializovaných odborníků, s jejichž pomocí nejprve správně určí a stanoví individuální poruchy a pak jim přizpůsobí celý terapeutický program. V současné době probíhá také několik klinických studií na aplikaci kmenových buněk z pupečníkové krve.

Léčebný plán může zahrnovat:

• Rehabilitaci – zlepšení kontroly lokomoce i posturálního držení pomocí stimulačních a facilitačních technik, nejprve provedeny odborníky, posléze instruovanými rodiči.
• Antiepileptika.
• LlMyorelaxans u spastických forem.
• Dlahy pro svalovou nerovnováhu.
• Operační léčbu – ortopedické korekce mezi 6. a 10. rokem 
• Protetické pomůcky.
• Aplikaci botulotoxinu.
• Speciální péči a výchovu od předškolního věku.

Lázně a léčebny v ČR, které se DMO zabývají:

• Janské Lázně
• Klimkovice
• Luža Košumberk
• Teplice v Čechách
• Velké Losiny
• Boskovice
• Znojmo

V ČR se nachází také mnoho rehabilitačních center, kde je možné si pobyt uhradit jako samoplátce a v některých je možnost úhrady pojišťovnou.

Např. Armandi therapy clinic, Arcada, Astra, Hájek, Axon, Sarema.

Druhy terapie

Bobathova metoda

Bobath koncept- NDT je koncept terapie a terapeutický přístup na neurofyziologickém podkladě. Používá se u všech poruch CNS, řeší problémy konkrétního pacienta a zaměřuje se na funkci s ohledem na kvalitu. Uplatňuje holistický přístup – na základě individuální analýzy řeší problém v souvislostech.

Vojtova metoda

Je soubor cvičebních technik používaných k léčbě hybných poruch. Jejím základním principem je fakt, že v centrálním nervovém systému člověka jsou geneticky zakódované vrozené pohybové vzory. Na základě studií léčby dětí s dětskou mozkovou obrnou byly identifikovány specifické body, díky nimž je možné stimulovat tělo k určitým vrozeným pohybům, a to hlavně tlakem na příslušná citlivá místa. Kromě samovolné pohybové aktivity dochází současně k fyziologické aktivaci bránice a svalů břišní stěny, k pravidelnému hlubokému dýchání, k upravení tepové frekvence, pozitivní stimulaci nervových center a celkovému zlepšení mentální aktivity.

Dornova metoda

Dornova metoda spočívá v základních cvicích, které mají za úkol preventivně bránit blokaci organismu. Cílem je pomocí vlastního pohybu, pod vedením terapeuta, vracet obratle a kosti na svá místa. 

Neurorehabilitace

Je multidisciplinární rehabilitační přístup k pacientům s neurologickou problematikou. Tito pacienti mají většinou nejen poškození motorického systému, ale i poruchy kognitivních funkcí včetně funkcí fatických a psychických. Je to komplex zahřívání svalů, posilování a samotné aktivní cvičení.

Canisterapie

Je název pro metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa nebo feny. Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se prostě cítí opuštěně.

Hipoterapie

Metoda využívající jako pomůcku speciálně připraveného koně, konkrétně pohybu jeho hřbetu v kroku. Tento pohyb je střídavý, rytmicky a cyklicky se opakuje. Nabízí multisenzorickou aferentní stimulaci, která přímo ovlivní motorické chování klienta aktivací všech úrovní centrální nervové soustavy. Výsledkem je facilitace reparačních procesů na úrovni neurofyziologické a psychomotorické. Variabilita využití poloh při respektování posturálních schopností klienta ovlivní posturu, hrubou i jemnou motoriku. Sekundárně je možné využít hřbet koně k polohování.

Felinoterapie

Jedná se o podpůrnou léčbu somatických i psychických poruch či aktivizační metodu. Jejím principem je přímý kontakt pacienta s kočkou.

Logopedie

Se zabývá problematikou narušené komunikační schopnosti ve všech rovinách u všech věkových kategorií. Zahrnuje tedy vše od nejdrobnějších řečových vad, jako např. chybná výslovnost jedné hlásky, až po masivní řečové poruchy či naprostou nemluvnost. Má nejblíže k speciální pedagogice i k medicíně. V medicíně se setkáme spíše s pojmem klinická logopedie.

Ergoterapie

Ergoterapie je metoda, která prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových a rekreačních činností u osob jakéhokoliv věku s různým typem postižení. Podporuje maximálně možnou participaci jedince v běžném životě, přičemž respektuje plně jeho osobnost a možnosti. Zaměřuje se na podporu zdraví a celkové pohody jedince prostřednictvím zaměstnávání. Primárním cílem ergoterapie je umožnit lidem účastnit se každodenních aktivit. Ergoterapeuti dosahují tohoto cíle tak, ze se snaží pomoci lidem provádět činnosti, které zvyšují možnost jejich začlenění, nebo přizpůsobují prostředí podporující participaci osoby.

Snoezelen

Je multifunkční metoda, která se realizuje v obzvláště příjemném a upraveném prostředí pomocí světelných a zvukových prvků, vůní a hudby, přičemž jejím cílem je vyvolání smyslových pocitů. Je určena zejména pro osoby s vývojovými poruchami, s mentálním, tělesným nebo vícenásobným postižením, s poruchou autistického spektra, poruchami chování a učení, s psychickými poruchami, traumatickým poraněním mozku, pro osoby s demencí a pro chronicky nemocné pacienty. Snoezelen je využíván v mnoha zařízeních, jako jsou speciální mateřské a základní školy, integrační centra, domovy sociálních služeb, rehabilitační centra, denní stacionáře, hospice a jiné. S metodou Snoezelen pracují odborníci z různých profesí, zejména léčební a speciální pedagogové, psychologové a psychoterapeuti, rehabilitační pracovníci, fyzioterapeuti a vychovatelé.

Anna | Podpořit.cz

Zdroj: DMO, každý druh terapie – speciální odkaz na internetu nebo vlastní popis

Obsah:

1. Co je to dětská mozková obrna?
2. Vznik dětské mozkové obrny
3. Příznaky dětské mozkové obrny
4. Diagnostika dětské mozkové obrny
5. Druhy dětské mozkové obrny
6. Formy dětské mozkové obrny
7. Spastické formy dětské mozkové obrny
8. Léčba dětské mozkové obrny

Co je to dětská mozková obrna?

Trvalá neprogredující porucha hybnosti provázená abnormálním svalovým napětím a abnormální prostorou. Nejedná se o nakažlivé, dědičné onemocnění. Vzniká na podkladě jednorázového poškození mozkové tkáně. Je charakteristické poruchou vývoje motorických oblastí mozku nebo jejich jiným poškozením v raném stádiu vývoje. Dětská mozková obrna je následkem prenatální, postnatální nebo raně postnatálního poškození vyvíjejícího se mozku. K poruše hybnosti se mnohdy připojuje epilepsie, poruchy citlivosti, smyslů (např. zrakové postižení) a vnímání, poruchy učení, kognice, komunikace, chování nebo mentální retardace. DMO je neurovývojovou poruchou, jejíž projevy se v průběhu vývoje většinou mění. Hybnou poruchu při dětské mozkové obrně způsobuje postižení supra spinálních hybných center, kortikospinálních traktů, segmentálních spinálních okruhů a muskuloskeletálního systému.

DMO patří do skupiny vývojových onemocnění, protože vzniká na základě širokého spektra abnormalit vyvíjejícího se CNS. Různé etiologie působící na různá vývojová stadia mohou vést ke stejnému klinickému obrazu, a naopak obdobná etiologie může vyvolat odlišné následky.

Incidence: DMO je asi 2:1000 živě narozených dětí. Riziko roste nepřímo úměrně s gestačním stářím při porodu.

Vznik dětské mozkové obrny

Může vzniknout během jednoho ze čtyř následujících období:

• V těhotenství (prenatální etiologie) – intrauterinní infekce, léky nebo placentární dysfunkce;
• Při porodu (perinatální etiologie) – hlavně u vícečetných těhotenství, hypoxie, hemoragie, hypoglykémie, meningitida;
• V prvních měsících života dítěte (postnatální etiologie) – trauma, encefalopatie, encefalitida; 
• Popř. velmi nízká porodní hmotnost.

V prvním a druhém trimestru vznikají poruchy vývoje CNS. Na začátku třetího trimestru to je per ventrikulární leukomalacie (PVL) a intraventrikulární hemoragie (IVH). Ke konci třetího trimestru vznikají léze kortikální, subkortikální a léze hluboké mozkové šedi.

Příznaky dětské mozkové obrny

• Spasticita: abnormálně zvýšený svalový tonus, zvýšené svalové reflexy, pozitivní pyramidové jevy, abnormální pohyby a držení (pes equinus, vnitřní rotace a abdukce v kyčlích, pronace a flexe předloktí), vznik kontraktur.
• Dystonie: abnormální trvalé svalové kontraktury, které vedou k abnormálnímu dystonnímu držení a abnormálním pohybům (flexe, pronace zápěstí s nataženými prsty nebo torzí trupu).
• Atetóza: generalizované, nekoordinované, přehnané, mimovolní hyperkinetické pohyby, normální nebo snížený svalový tonus.
• Ataxie: disymetrie nebo intenční tremor horních končetin, ataxie chůze a stoje – postižení dolních končetin a trupu (stoj a chůze o široké bázi, kolíbavá chůze).

Diagnostika dětské mozkové obrny

DMO je klinická diagnóza; definitivně stanovena je až po 3. roce věku (při nezralosti CNS jsou projevy nespecifické).

Vyšetření k objasnění etiologie:

• UZ mozku, MR mozku;
• koagulace (protein C a S, homocystein, APC rezistence) – při prokázaném infarktu;
• EEG; vyšetření zraku a sluchu;
• genetické vyšetření – u lissencefalie.

Diferenciální diagnostika:

Pro DMO svědčí hlavně stabilní klinický nález bez progrese postižení. Pro stanovení rozsahu je důležité zobrazovací vyšetření (CT, MRI). Progrese postižení ukazuje spíše na neurodegenerativní či neurometabolické postižení. Pomalu rostoucí tumor CNS.

Druhy dětské mozkové obrny

• Podle anatomické topografie postižení: mono-, hemi-, di-, kvadruparetická forma;

• Podle patofyziologického typu hybné poruchy: spastické formy a nespasmické formy: s dyskinezemi, dystoniemi, hypotonií, ataxií.

Formy dětské mozkové obrny 

Bilaterální spastické a dyskinetické formy – hypoxicko-ischemická léze mozku.

• Diparéza – periventrikulární leukomalacie u předčasně narozených dětí.
• Spastická hemiparéza zralých novorozenců – infarkt a. cerebri media, periventrikulární glióza.
• Spastická hemiparéza nezralých novorozenců – per ventrikulární porencefalie v důsledku intraventrikulárního krvácení.
• Dyskinetická forma – hypoxicko-ischemické poškození v oblasti thalamu a bazálních ganglií (děti po 32. týdnu těhotenství).
• Atetoidní forma – neonatální hyperbilirubinémie s jádrovým ikterem (velmi vzácná).
• Ataktická forma – většinou neznámá příčina, ev. strukturální porucha mozečku.

Forma: spastická, dyskinetická nebo ataktická;

Distribuce: bilaterální – diparéza, Kvadruparéza, unilaterální – hemiparéza;

Míra postižení: škála GMFCS I–V (Gross Motor Function Classification System) – funkční test pro hodnocení míry a následných změn v hrubé motorice pomocí standardních volních pohybů (volní hybnost, chůze a sed); MACS (The Manual Ability Classification System) – test manuálních schopností;

Komorbidity: epilepsie, mentální retardace, smyslové poruchy.

Spastické formy dětské mozkové obrny:

Diparetická forma dětské mozkové obrny (někdy označována jako paraparetická)

• Nejčastější (1/3 postižených).
• Symetrické postižení obou dolních končetin (slabší, méně vyvinuté).
• Nápadný nepoměr mezi vzrůstem trupu a dolních končetin.
• Svalová hypertonie, zkraty svalů – vadné držení dolních končetin a pánve.
• Může být lehká až střední mentální retardace.

Hemiparetická forma dětské mozkové obrny

• Druhá nejčastější.
• Postižené končetiny slabší a zpravidla kratší ve srovnání s druhostrannými.
• Skoro vždy více postižena horní končetina.
• Typické postižení charakterizováno paží přitaženou k trupu, je pokrčena až úplně ohnutá v lokti, předloktí otočeno hřbetní stranou vzhůru, ruka ohnuta směrem do dlaně a uchýlena směrem k malíkové straně. Častý je výskyt epilepsie, případně může být i senzitivní deficit a mentální retardace.

Kvadruparetická forma dětské mozkové obrny

• Těžší forma diparetické formy.
• Obrnou postiženy všechny 4 končetiny.
• Přítomna je i epilepsie a mentální retardace či poruchy učení.
• Dyskineticko-ataktické formy DMO
• Cca 10–15 % případů DMO.
• Převládá-li choreo-atetóza, bývá normální inteligence, ale slovní vyjadřování ztěžuje těžká dysartrie.
• Převládá-li dystonie nebo ataxie, častěji je přítomna i mentální retardace.
• Onemocnění je často kombinací více forem DMO.

Léčba dětské mozkové obrny

Léčba: je komplexní, multioborová a dlouhodobá.

Jak (ne)vyléčit, ale zmírnit: medikace, rehabilitace, masáže, terapie.

Cíl léčby: cílem není vyléčení nebo dosažení normálního stavu, ale zvětšení funkčnosti, zlepšení schopností a udržování zdraví ve smyslu lokomoce, kognitivního vývoje, sociální integrace a nezávislosti.

Úspěch léčby: závisí na včasnosti zahájení terapie a její intenzitě.

Anna | Podpořit.cz

Zdroj:  DMO, DMO2

Obsah:

1. Co je to dětský domov?
2. Jaká je jeho funkce?
3. Co je cílem dětských domovů?
4. Důvody umístění do dětského domova
5. Rodinné skupiny v dětských domovech
6. Práce vychovatele v dětském domově
7. Pracovníci v dětských domovech
8. Limity dětského domova
9. Dětský domov Loreta – Fulnek
10. Rozhovor s dětmi z Dětského domova Loreta – Fulnek

Co je to dětský domov?

Dětský domov je druh školského zařízení pro výkon ústavní výchovy. Do dětského domova mohou být umístěny děti ve věkovém rozmezí od 3 do 18 let, mohou zde zůstat do doby ukončení školní docházky, maximálně však do věku 26 let. Mohou zde být i nezletilé matky s jejich dětmi. Jedná se o děti, kterým byla ústavní výchova nařízena z důvodů sociálních nebo jim výchova nemůže být zprostředkována formou náhradní péče nebo prostřednictvím biologické rodiny. Děti umístěné v dětských domovech navštěvují školy, které nejsou součástí domova.

Jaká je jeho funkce?

Hlavní funkcí dětského domova je příprava dětí na reálný, samostatný život po jejich odchodu. Konkrétně by je měli vychovatelé vést k snadnému zapojení se do pracovního, společenského a rodinného života. Děti se učí praktické věci, kompetence a dovednosti, které by jim po odchodu měly dopomoci k úspěšnému zvládnutí samostatného života.

Co je cílem dětských domovů?

Cílem dětského domova je vytvořit co nejpřirozenější podmínky pro všestranný rozvoj dětí od raného dětství až do dospělosti.

Důvody umístění dětí do dětského domova

K nařízení ústavní výchovy dochází tehdy, pokud dítěti není možné zabezpečit individuální péči, která je zprostředkována náhradní rodinnou výchovou. Soud je před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda není možné zabezpečit výchovu formou náhradní rodinné péče, která je pro dítě považovaná za lepší a dává se jí přednost před kolektivním zařízením.

Mezi nejčastější důvody umístění dětí do dětského domova patří: nezvládnutí výchovy; zanedbávání dítěte; zneužívání či týrání dítěte; odnětí svobody u rodičů; smrt rodičů; alkoholismus a jiné návykové látky u rodičů; nízká sociální úroveň rodiny; dlouhodobá nemoc rodičů a další.

Rodinné skupiny v dětských domovech

Organizační jednotkou jsou zde rodinné skupiny, které se skládají z minimálně 6 a maximálně 8 dětí. Je snaha zařazení sourozenců do jedné rodinné skupiny. V daném zařízení se může vyskytovat minimálně 2 a maximálně 6 rodinných skupin. Většinou se v jedné rodinné skupině střídají tři vychovatelé denní a jeden vychovatel noční.

Práce vychovatele v dětském domově

Vychovatel je často pro dítě v dětském domově nejbližší osobou. Bývá oporou pro dítě v těžkých životních situacích a v mnohém mu nahrazuje rodiče. I když ústavní výchova nemůže plně nahradit přirozené rodinné zázemí, přesto se snaží přiblížit rodinnému prostředí.Vztah mezi dítětem a vychovatelem v dětském domově je nejdůležitější. Jeho úkolem je vytvářet pro dítě pocit bezpečí, jistoty a opory. Mezi hlavní činnosti vychovatelů v dětském domově řadíme výchovu a vzdělávání, terapii, redukaci a resocializaci většinou nějak sociálně znevýhodněných a často obtížněji vychovatelných dětí. Celkově se jedná o pomáhání dětem a mládeži umístěné v zařízení.

Pracovníci v dětských domovech

Na provozu dětských domovů se podílejí pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci. Pedagogickými pracovníky jsou učitelé, pedagogové v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, vychovatelé, speciální pedagogové, psychologové, pedagogové volného času, asistenti pedagoga, trenéři a vedoucí pedagogičtí pracovníci. Pedagogický pracovník vykonává přímou výchovnou činnost. Nepedagogické pracovníky zde zastupuje sociální pracovník, účetní, kuchařka a v některých zařízeních i údržbář. Zařízení dětského domova a jeho zaměstnanci zajišťují základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání, vytváří podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjí citovou stránku jeho osobnosti a umožňují aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu jeho plného a harmonického rozvoje a s ohledem na jeho potřeby podle věku.

Výchova je organizována tak, aby respektovala individualitu dětí a zohledňovala veškeré právní, pedagogické, psychologické, bezpečnostní a hygienické požadavky. Požadavky na výkon dítěte a na jeho chování by měly přihlížet k jeho aktuálním možnostem, věku a dosaženému stupni rozvoje.

Dětský domov se snaží spolupracovat s rodiči dítěte, podporují jejich snahu zlepšit výchovné podmínky pro dítě a umožnit návrat dítěte zpět do biologické rodiny.

Limity dětského domova

Výchova dětí v dětském domově je z pedagogického a psychologického hlediska velmi obtížná a specifická. Největším problémem ústavní výchovy je to, že dítě nevychovává jen jeden konkrétní vychovatel, což má za následek nejednotný přístup vychovatelů v dětském domově. Vychovatelé mají jen částečnou odpovědnost za vývoj a výchovu dítěte. I když se ústavní výchova snaží co nejvíce přiblížit rodinnému prostředí, není to zcela možné, protože dětský domov a jeho pedagogičtí pracovníci nemůžou plně nahradit funkci stabilní rodiny.

Bylo zjištěno, že u osob vyrůstajících v ústavní péči se prokázala nižší životní úroveň, vyšší nezaměstnanost, převaha méně kvalifikovaných zaměstnání než ve skupině osob vyrůstajících ve svých původních rodinách.

Dětský domov Loreta – Fulnek 

Dětský domov Loreta je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem.

Dětský domov je školským zařízením pro výkon ústavní výchovy dětí. Je právním subjektem a hospodaří jako příspěvková organizace. Zřizovatelem domova je Moravskoslezský kraj.

Jeho hlavním úkolem a snahou je, aby dětem, které byly do domova umístěny, vytvořil bezpečný a láskyplný domov s plným vědomím, že biologickou rodinu jim jeho pracovníci nikdy nahradit nemůžou. Pracovníci zajišťují dětem komplexní odbornou péči a snaží se, aby je co nejlépe připravili na odchod do samostatného života.

V současné době poskytuje dětský domov Loreta útočiště a zázemí pro 32 dětí, které jsou rozděleny do čtyř rodinných skupin. Věk dětí je od 3 do 18 let, pokud dále studují nebo se jinak připravují na budoucí povolání, mohou v domově zůstat, nejdéle však do 26 let.

Rozhovor s dětmi z Dětského domova Loreta – Fulnek

Jelikož s dětským domovem Loreta delší dobu spolupracujeme, rozhodli jsme se vám ještě více přiblížit, jak takový dětský domov funguje prostřednictvím rozhovorů s dětmi, které v domově pobývali.

Rozhovor s Verčou S.

1. Jaké pro tebe bylo žít v DD?

S odstupem času na ten můj čas strávený v DD nahlížím velmi pozitivně. Když říkám s odstupem času, tak tím nemyslím, že bych na dětství strávené v DD nadávala nebo na něj nevzpomínala ráda, ale přeci jenom by se v minulosti našly chvíle, kdy jsem vzdorovala určitým pravidlům a říkala jsem si, že je to na domově „blbé“ a že se nudím, nebaví mě to tam atd. Někdy jsem si říkala, že mě ta pravidla hodně omezují, a proto jsem jako správný teenager vychovatele uměla pozlobit a byť to nebylo v nikterak nepřípustné míře, jednu či dvě lumpárny jsem provedla. Ne, teď doopravdy… tím kým jsem bych nebyla, pokud bych zůstala v „normální rodině“. Jsem za ten čas strávený v DD velmi ráda. Brali mě jako holku, ve které vidí potenciál a snažili se ho ve mně rozvinout, jak nejvíc dokázali. Vždy mě podporovali, radili mi … a vlastně radí doteď, protože to moje „žití“ v DD ještě není u konce, byť už neobývám přímo prostory DD. Berou mě jako svou kolegyni a staví mě do role sebe rovných. Vím, že se na ně mohu 100 % spolehnout a že mi kryjí záda.

2. Pamatuješ si, jestli ses setkávala se členy své rodiny? pokud ano, jaké to bylo? pokud ne jak moc těžké pro tebe bylo se smířit s tím, že tvá “rodina” je v DD? mohlo by to pomoct našim čtenářům, kteří se nachází také v podobné situaci. 

Náš rodinný vztah se v průběhu let měnil, ale kromě své mamky, se kterou jsem se viděla od roku 2010 jen párkrát, jsem s ostatními členy své rodiny v kontaktu. Se svým tátou jsem se ze začátku vídala méně, ale nyní, když bydlí v podstatě, co bych kamenem dohodila, se vídáme často. Další členové rodiny jsou z mamčiny strany, protože taťka je jedináček a babi s dědou umřeli dřív, než jsem se narodila. Přímo ve Fulneku mám sestřenici a bratrance s tetou a strejdou, takže s nimi jsem se vídala
a doteď vídám poměrně často (když čas dovolí). Máme velmi hezký vztah a jsem ráda, že to k sobě máme tak blízko. Babičku mám v Opavě, kam jsme jezdili na prázdniny a víkendy a doteď mám i s ní velmi hezký vztah. Abych byla upřímná, to že se s mamkou nevídám, mi nijak nevadí. Necítím zášť, ale je mi prostě lhostejná a takto to cítím už velmi dlouho. V DD jsem byla se svou starší sestrou a mladším bráchou, takže jsem nebyla sama, což mi pobyt v DD hlavně ze začátku zpříjemňovalo a usnadňovalo. 

3. Jaký typ DD to je? Měli jste všechno od personálu nebo jste si někdy třeba sami mohli uvařit?

DD ve Fulneku má 4 rodinné skupiny a zajišťuje vše, co je pro děti, které v něm žijí potřeba. Přes týden vaří paní kuchařky v kuchyni, ale o víkendu jsme si vařili sami. Personál zajišťuje veškeré věci, od čtení pohádek malým dětem, přes zašívání děravých ponožek po vyřizování věcí na úřadech atd. S čímkoli jsem za vychovateli přišla a bylo v jejich moci mi pomoci, poradit nebo něco zajistit, vždy to udělali nebo mě správně nasměrovali. V podstatě každý den jsme měli nějakou „službu“ na skupině ve smyslu úklidových prací, takže jsme opravdu fungovali jako rodinka. Úkoly byly rozděleny tak, abychom se prostřídali a bylo to spravedlivé. V rámci skupiny jsme si pomáhali, snažili se fungovat jako správná parta. Někdy to mezi námi také skřípalo, ale nic není úplně ideální, pokud se jedná o větší skupinu lidí, kteří spolu tráví hodně času. Jednou se ta ponorka prostě objevit musí.

4. Jak pobyt v DD podle tebe vnímá okolí, nejen pobyt ale i DD jako takový? 

Na tuto otázku je poměrně těžké odpovědět, protože nevidím do hlavy ostatním lidem, každopádně subjektivně mohu říci, že já osobně jsem se skoro vůbec nesetkala s negativním ohlasem vůči DD ze strany veřejnosti. Pamatuji si, že na ZŠ to děti řešily a v důsledku toho, že snad pořádně nechápali, co to znamená, že je někdo v DD, byli zlí, ale to jsou prostě děti. A v podstatě jen reagovali na to, co jim někdo jiný řekl. Ze strany dospělých lidí se stává, že když se ve městě stane něco „špatného“ a jedná se o teenagery nebo děti, připisuje se toto automaticky dětem z DD. Ale takto smýšlí pouze někteří. Mnohdy se jedná o starší lidi, kteří nerozumí mladým lidem a jsou ovlivněni předsudky a více nepátrají po tom, jak se věci doopravdy mají, ale jednají povrchně. 

Když jsem já osobně někomu řekla, že jsem z DD, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo nadával, smál se mi, odmítal mě, odsuzoval či něco podobného. Na ZŠ jsem si vytvořila velmi silná pouta s některými spolužáky a stali se z nich mí nejlepší přátelé.

5. Jak moc tě podle tebe DD v životě ovlivnil a vidíš ve svém životě, že život v DD ovlivňuje začlenění do společnosti? Co se týče navázání třeba přátelství nebo v práci?

Myslím si, že DD mě ovlivnil dost, ale v tom pozitivním slova smyslu. Naučila jsem se spoustu věcí, setkala se se spoustou lidí… Myslím si, že pokud se dítě aspoň trochu snaží, tak se naučí vše, co je potřeba. Samozřejmě za sebou většinou nemá tu rodinu, to zázemí, ke kterému by se mohl vrátit 

a musí si vybudovat něco sám, ale na to jsou připravováni. Odchod z DD je momentem, na který se většina klientů DD těší, protože už nebudou vázání pravidly a budou si moci dělat co chtějí, ale zároveň se toho bojí, protože ví, že už se budou muset o všechno starat sami. Nestalo se ale, že bych si například já nemohla za kýmkoli z DD dojít pro radu. Hlavní je naučit se nebát zeptat, protože je normální, pokud člověk něco neví. A co se týče navazování vztahů s ostatními, setkala jsem se s tím, že pokud se chováme, tak jak bychom měli, je jedno odkud jsme. Nikdy na mě nikdo prstem neukazoval to je ta z domova, na tu si dávejte pozor nebo něco podobného. Je to ale o tom, jak se člověk chová. S prací je to většinou o něco těžší, protože když klienti vyjdou z DD, nemají to zázemí, na které byli zvyklí a ještě si na to zázemí musí vydělat peníze. Ale všechno je to o tom, co si z toho, co se mu v DD říká, co ho vychovatelé učí, vezme.

6.  Jaký pocit v tobě vyvolává myšlenka, že už jsi vlastně samostatná?

Pokud se dalo, tak jsem se snažila řešit si své záležitosti sama, takže jsem pouze přešla z role dítěte do role dospělé osoby. Postupně jsem se stávala nezávislou a učila se žít sama. To jsem si mohla vyzkoušet především od svých 18 ti let, kdy jsem přešla z rodinné skupiny do „startovacího“ bytu. Velmi mi v mé samostatnosti pomohli také pracovníci DD, protože mě nechávali ať se snažím si věci vyřizovat sama
a nehlídali mě na každém kroku, a to mi vyhovovalo. Každopádně stále se učím novým věcem a je spoustu věcí, které doteď nevím, ale jsem schopná si je zjistit a dohledat. Myslím si, že jsem funkční samostatná jednotka. Jsem společensky založený člověk, mám ráda kontakt s lidmi, ale jsem zvyklá i na to být sama se sebou.

7. Jaké to je se vracet na místo, kde jsi vyrůstala?

Vzhledem k tomu, že bych chtěla vykonávat vychovatele v DD ve Fulneku a s přihlédnutím k tomu, že tam již brigádně vypomáhám, nepřipadá mi toto nijak zvláštně. Mám to tam ráda, je to součástí mého momentálního života a jsem takto spokojená. Nenahlížím na to ale nyní už jako na místo, kde jsem vyrůstala, spíše jako místo, kde mohu vykonávat povolání, které chci.

8. Když v DD pomáháš cítíš se znovu jako doma a jaký pocit v tobě vyvolává myšlenka, že DD můžeš pomoci?

Již nějakou dobu nebydlím přímo v DD, měla jsem možnost úplně se osamostatnit a nyní mám své útulné hnízdečko, kde se cítím jako doma. Mám to tu zařízené podle svých představ, cítím se tu dobře a mám tu vše co potřebuji. Ale po dlouhou dobu byl DD mým domovem. Místem, kam jsem se někdy vracela ráda, někdy méně, ale ve finále jsem pochopila, že se mám dobře.  Jednu dobu jsem chtěla cestovat a o nic jiného se nestarat, ale potom se to ve mně nějak zlomilo a neumím si představit, že bych seděla někde v kanceláři a za celý den se odtamtud nehnula. Potřebuji trochu akci a té se mi v DD dostává někdy tolik, že si člověk připadá jako v akčním filmu. Někdy musí být vychovatel superhrdina, protože se v něm v tu chvíli mísí několik rolí zároveň. Role zastupujícího rodiče, poradce, kamaráda, animátora, aj.

9. Co tě napadne jako první, když se řekne DD?

Ovlivněno mou pozitivní zkušeností: DD = Jedna velká rodina 

10.  Máš nějakou vzpomínku, na kterou víš, že nezapomeneš?

Většina mých vzpomínek se váže k významným událostem jako například, když jsem úspěšně složila maturitní zkoušku nebo přišla s tím, že mi dají řidičák. 

Paradoxně mi ale při položení této otázky vyvstala v paměti jedna událost. Teď tedy přesně nevím, jestli to bylo na ZŠ nebo SŠ, ale byl 1. den velkých prázdnin a jeden z vychovatelů vzal děti a šly mu pomoct se skládáním dlažebních kostek podél zdi na zahradě DD. Tak jsem šla taky a měla jsem za úkol sbírat kostky, které on bude házet nahoru z hromady, která byla pod schody a předávat je těm, kteří je budou rovnat. No a nějak jsem se ohnula pro jednu z kostek ve špatnou chvíli a kostka, kterou zrovna vychovatel házel zezdola mi přimáčkla prst ke kostce, kterou jsem zrovna zvedala. Takže se skládáním byl konec a jeli jsme do nemocnice, kde jsem dostala dlahu a tím začaly moje letní prázdniny. V tu chvíli jsem to tak humorně neviděla, ale nyní na to vzpomínám jako na srandovní příhodu, protože tento vychovatel udělá zábavu ze všeho.

11. Můžeš nám prozradit něco vtipného co se ti stalo v DD?

V DD jsou vychovatelé, kteří se snaží děti zabavit i poněkud „lumpáckým“ způsobem a například si pamatuji, jak se jeden z vychovatelů spolčil s dětmi proti dvěma dalším vychovatelkám. Ty seděly na lavičkách před vstupem do DD a dohlížely na děti, které venku jezdily na kolech. Vymysleli spolu, že „tety“ osvěží, protože bylo léto a opravdu hodně svítilo sluníčko. No a tak tety tedy osvěžili a to tím stylem, že do kbelíků nalili studenou vodu, vyšli na balkon a tety seshora polili. Věřím, že pro tety to nebylo úplně příjemné, ale je to něco, na co se vzpomíná a za mě to vtipné je.

Nebo například jak se jedna malá holčička rozhodla jezdit na rozbitých pánských bruslích, protože malé zrovna nebyly k mání a užívala si to víc než ti, kteří měli brusle velikostně správně a v dobrém stavu.

Rozhovor s Honzou C.

1. Je něco, co ti pobyt v DD dal a myslíš, že kdybys nebyl v DD, tak to nemáš?

Ano, dobrou výchovu a hlavně sportovní kroužky (aktivity)  např.  Fotbal, florbal.

2. Co se ti vybaví jako první , když se řekne DD?

Osamělé děti v DD, Které potřebují pomoct, hodně nových kamarádů.

3. Jak tvůj pobyt v DD vnímají spolužáci a učitelé? Bylo by pro tebe těžké se začlenit do kolektivu?

Ve škole mě berou spolužáci zcela normálně, jako rovnocenného kamaráda. Učitelé mě podporují a jsou ke mně vstřícní.

4. Setkáváš se i přes  pobyt v DD se členy rodiny? Pokud ano,  jaké máš z toho pocity? pokud ne, je to těžké být jen v DD?

Ano, setkáváme se o víkendech. Mám z toho dobrý pocit, jsem šťastný.

5. Studuješ střední školu – dojíždíš nebo trávíš týden na internátě?

Ano studují Strojního mechanika. Dojíždím z Fulneku do Nového Jičína. Na internát nejezdím.

6. Pokud jsi celý týden pryč mohl bys nám říct, jaké to je se po týdnu vrátit a porovnat, jaké to bylo, když jsi tam jako mladší trávil všechen čas a teď jen víkendy?                                                    

Jsem doma týden a potom se vracím zpět na DD. Přes víkend si vždy doma užiji hodně srandy a pohody s rodinou. Na DD je to podobné akorát jsem tam  s kamarády. Jsou jako moje druhá rodina. V porovnání mám doma méně aktivit než v DD.

Anna | Podpořit.cz

Zdroj: DD, DD – Fulnek, rozhovor s dětmi