V článku naleznete veškeré informace týkající se dětských domovů. Mimo to se dozvíte i o dětském domově ve Fulneku, se kterým naše organizace spolupracuje.
Obsah:
- Co je to dětský domov?
- Jaká je jeho funkce?
- Co je cílem dětských domovů?
- Důvody umístění do dětského domova
- Rodinné skupiny v dětských domovech
- Práce vychovatele v dětském domově
- Pracovníci v dětských domovech
- Limity dětského domova
- Dětský domov Loreta – Fulnek
- Rozhovor s dětmi z Dětského domova Loreta – Fulnek
Co je to dětský domov?
Dětský domov je druh školského zařízení pro výkon ústavní výchovy. Do dětského domova mohou být umístěny děti ve věkovém rozmezí od 3 do 18 let, mohou zde zůstat do doby ukončení školní docházky, maximálně však do věku 26 let. Mohou zde být i nezletilé matky s jejich dětmi. Jedná se o děti, kterým byla ústavní výchova nařízena z důvodů sociálních nebo jim výchova nemůže být zprostředkována formou náhradní péče nebo prostřednictvím biologické rodiny. Děti umístěné v dětských domovech navštěvují školy, které nejsou součástí domova.
Jaká je jeho funkce?
Hlavní funkcí dětského domova je příprava dětí na reálný, samostatný život po jejich odchodu. Konkrétně by je měli vychovatelé vést k snadnému zapojení se do pracovního, společenského a rodinného života. Děti se učí praktické věci, kompetence a dovednosti, které by jim po odchodu měly dopomoci k úspěšnému zvládnutí samostatného života.
Co je cílem dětských domovů?
Cílem dětského domova je vytvořit co nejpřirozenější podmínky pro všestranný rozvoj dětí od raného dětství až do dospělosti.
Důvody umístění dětí do dětského domova
K nařízení ústavní výchovy dochází tehdy, pokud dítěti není možné zabezpečit individuální péči, která je zprostředkována náhradní rodinnou výchovou. Soud je před nařízením ústavní výchovy povinen zkoumat, zda není možné zabezpečit výchovu formou náhradní rodinné péče, která je pro dítě považovaná za lepší a dává se jí přednost před kolektivním zařízením.
Mezi nejčastější důvody umístění dětí do dětského domova patří: nezvládnutí výchovy; zanedbávání dítěte; zneužívání či týrání dítěte; odnětí svobody u rodičů; smrt rodičů; alkoholismus a jiné návykové látky u rodičů; nízká sociální úroveň rodiny; dlouhodobá nemoc rodičů a další.
Rodinné skupiny v dětských domovech
Organizační jednotkou jsou zde rodinné skupiny, které se skládají z minimálně 6 a maximálně 8 dětí. Je snaha zařazení sourozenců do jedné rodinné skupiny. V daném zařízení se může vyskytovat minimálně 2 a maximálně 6 rodinných skupin. Většinou se v jedné rodinné skupině střídají tři vychovatelé denní a jeden vychovatel noční.
Práce vychovatele v dětském domově
Vychovatel je často pro dítě v dětském domově nejbližší osobou. Bývá oporou pro dítě v těžkých životních situacích a v mnohém mu nahrazuje rodiče. I když ústavní výchova nemůže plně nahradit přirozené rodinné zázemí, přesto se snaží přiblížit rodinnému prostředí.Vztah mezi dítětem a vychovatelem v dětském domově je nejdůležitější. Jeho úkolem je vytvářet pro dítě pocit bezpečí, jistoty a opory. Mezi hlavní činnosti vychovatelů v dětském domově řadíme výchovu a vzdělávání, terapii, redukaci a resocializaci většinou nějak sociálně znevýhodněných a často obtížněji vychovatelných dětí. Celkově se jedná o pomáhání dětem a mládeži umístěné v zařízení.
Pracovníci v dětských domovech
Na provozu dětských domovů se podílejí pedagogičtí a nepedagogičtí pracovníci. Pedagogickými pracovníky jsou učitelé, pedagogové v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, vychovatelé, speciální pedagogové, psychologové, pedagogové volného času, asistenti pedagoga, trenéři a vedoucí pedagogičtí pracovníci. Pedagogický pracovník vykonává přímou výchovnou činnost. Nepedagogické pracovníky zde zastupuje sociální pracovník, účetní, kuchařka a v některých zařízeních i údržbář. Zařízení dětského domova a jeho zaměstnanci zajišťují základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání, vytváří podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjí citovou stránku jeho osobnosti a umožňují aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu jeho plného a harmonického rozvoje a s ohledem na jeho potřeby podle věku.
Výchova je organizována tak, aby respektovala individualitu dětí a zohledňovala veškeré právní, pedagogické, psychologické, bezpečnostní a hygienické požadavky. Požadavky na výkon dítěte a na jeho chování by měly přihlížet k jeho aktuálním možnostem, věku a dosaženému stupni rozvoje.
Dětský domov se snaží spolupracovat s rodiči dítěte, podporují jejich snahu zlepšit výchovné podmínky pro dítě a umožnit návrat dítěte zpět do biologické rodiny.
Limity dětského domova
Výchova dětí v dětském domově je z pedagogického a psychologického hlediska velmi obtížná a specifická. Největším problémem ústavní výchovy je to, že dítě nevychovává jen jeden konkrétní vychovatel, což má za následek nejednotný přístup vychovatelů v dětském domově. Vychovatelé mají jen částečnou odpovědnost za vývoj a výchovu dítěte. I když se ústavní výchova snaží co nejvíce přiblížit rodinnému prostředí, není to zcela možné, protože dětský domov a jeho pedagogičtí pracovníci nemůžou plně nahradit funkci stabilní rodiny.
Bylo zjištěno, že u osob vyrůstajících v ústavní péči se prokázala nižší životní úroveň, vyšší nezaměstnanost, převaha méně kvalifikovaných zaměstnání než ve skupině osob vyrůstajících ve svých původních rodinách.
Dětský domov Loreta – Fulnek
Dětský domov Loreta je příspěvkovou organizací zřizovanou Moravskoslezským krajem.
Dětský domov je školským zařízením pro výkon ústavní výchovy dětí. Je právním subjektem a hospodaří jako příspěvková organizace. Zřizovatelem domova je Moravskoslezský kraj.
Jeho hlavním úkolem a snahou je, aby dětem, které byly do domova umístěny, vytvořil bezpečný a láskyplný domov s plným vědomím, že biologickou rodinu jim jeho pracovníci nikdy nahradit nemůžou. Pracovníci zajišťují dětem komplexní odbornou péči a snaží se, aby je co nejlépe připravili na odchod do samostatného života.
V současné době poskytuje dětský domov Loreta útočiště a zázemí pro 32 dětí, které jsou rozděleny do čtyř rodinných skupin. Věk dětí je od 3 do 18 let, pokud dále studují nebo se jinak připravují na budoucí povolání, mohou v domově zůstat, nejdéle však do 26 let.
Rozhovor s dětmi z Dětského domova Loreta – Fulnek
Jelikož s dětským domovem Loreta delší dobu spolupracujeme, rozhodli jsme se vám ještě více přiblížit, jak takový dětský domov funguje prostřednictvím rozhovorů s dětmi, které v domově pobývali.
Rozhovor s Verčou S.
- Jaké pro tebe bylo žít v DD?
S odstupem času na ten můj čas strávený v DD nahlížím velmi pozitivně. Když říkám s odstupem času, tak tím nemyslím, že bych na dětství strávené v DD nadávala nebo na něj nevzpomínala ráda, ale přeci jenom by se v minulosti našly chvíle, kdy jsem vzdorovala určitým pravidlům a říkala jsem si, že je to na domově „blbé“ a že se nudím, nebaví mě to tam atd. Někdy jsem si říkala, že mě ta pravidla hodně omezují, a proto jsem jako správný teenager vychovatele uměla pozlobit a byť to nebylo v nikterak nepřípustné míře, jednu či dvě lumpárny jsem provedla. Ne, teď doopravdy… tím kým jsem bych nebyla, pokud bych zůstala v „normální rodině“. Jsem za ten čas strávený v DD velmi ráda. Brali mě jako holku, ve které vidí potenciál a snažili se ho ve mně rozvinout, jak nejvíc dokázali. Vždy mě podporovali, radili mi … a vlastně radí doteď, protože to moje „žití“ v DD ještě není u konce, byť už neobývám přímo prostory DD. Berou mě jako svou kolegyni a staví mě do role sebe rovných. Vím, že se na ně mohu 100 % spolehnout a že mi kryjí záda.
- Pamatuješ si, jestli ses setkávala se členy své rodiny? pokud ano, jaké to bylo? pokud ne jak moc těžké pro tebe bylo se smířit s tím, že tvá “rodina” je v DD? mohlo by to pomoct našim čtenářům, kteří se nachází také v podobné situaci.
Náš rodinný vztah se v průběhu let měnil, ale kromě své mamky, se kterou jsem se viděla od roku 2010 jen párkrát, jsem s ostatními členy své rodiny v kontaktu. Se svým tátou jsem se ze začátku vídala méně, ale nyní, když bydlí v podstatě, co bych kamenem dohodila, se vídáme často. Další členové rodiny jsou z mamčiny strany, protože taťka je jedináček a babi s dědou umřeli dřív, než jsem se narodila. Přímo ve Fulneku mám sestřenici a bratrance s tetou a strejdou, takže s nimi jsem se vídala
a doteď vídám poměrně často (když čas dovolí). Máme velmi hezký vztah a jsem ráda, že to k sobě máme tak blízko. Babičku mám v Opavě, kam jsme jezdili na prázdniny a víkendy a doteď mám i s ní velmi hezký vztah. Abych byla upřímná, to že se s mamkou nevídám, mi nijak nevadí. Necítím zášť, ale je mi prostě lhostejná a takto to cítím už velmi dlouho. V DD jsem byla se svou starší sestrou a mladším bráchou, takže jsem nebyla sama, což mi pobyt v DD hlavně ze začátku zpříjemňovalo a usnadňovalo.
- Jaký typ DD to je? Měli jste všechno od personálu nebo jste si někdy třeba sami mohli uvařit?
DD ve Fulneku má 4 rodinné skupiny a zajišťuje vše, co je pro děti, které v něm žijí potřeba. Přes týden vaří paní kuchařky v kuchyni, ale o víkendu jsme si vařili sami. Personál zajišťuje veškeré věci, od čtení pohádek malým dětem, přes zašívání děravých ponožek po vyřizování věcí na úřadech atd. S čímkoli jsem za vychovateli přišla a bylo v jejich moci mi pomoci, poradit nebo něco zajistit, vždy to udělali nebo mě správně nasměrovali. V podstatě každý den jsme měli nějakou „službu“ na skupině ve smyslu úklidových prací, takže jsme opravdu fungovali jako rodinka. Úkoly byly rozděleny tak, abychom se prostřídali a bylo to spravedlivé. V rámci skupiny jsme si pomáhali, snažili se fungovat jako správná parta. Někdy to mezi námi také skřípalo, ale nic není úplně ideální, pokud se jedná o větší skupinu lidí, kteří spolu tráví hodně času. Jednou se ta ponorka prostě objevit musí.
- Jak pobyt v DD podle tebe vnímá okolí, nejen pobyt ale i DD jako takový?
Na tuto otázku je poměrně těžké odpovědět, protože nevidím do hlavy ostatním lidem, každopádně subjektivně mohu říci, že já osobně jsem se skoro vůbec nesetkala s negativním ohlasem vůči DD ze strany veřejnosti. Pamatuji si, že na ZŠ to děti řešily a v důsledku toho, že snad pořádně nechápali, co to znamená, že je někdo v DD, byli zlí, ale to jsou prostě děti. A v podstatě jen reagovali na to, co jim někdo jiný řekl. Ze strany dospělých lidí se stává, že když se ve městě stane něco „špatného“ a jedná se o teenagery nebo děti, připisuje se toto automaticky dětem z DD. Ale takto smýšlí pouze někteří. Mnohdy se jedná o starší lidi, kteří nerozumí mladým lidem a jsou ovlivněni předsudky a více nepátrají po tom, jak se věci doopravdy mají, ale jednají povrchně.
Když jsem já osobně někomu řekla, že jsem z DD, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo nadával, smál se mi, odmítal mě, odsuzoval či něco podobného. Na ZŠ jsem si vytvořila velmi silná pouta s některými spolužáky a stali se z nich mí nejlepší přátelé.
- Jak moc tě podle tebe DD v životě ovlivnil a vidíš ve svém životě, že život v DD ovlivňuje začlenění do společnosti? Co se týče navázání třeba přátelství nebo v práci?
Myslím si, že DD mě ovlivnil dost, ale v tom pozitivním slova smyslu. Naučila jsem se spoustu věcí, setkala se se spoustou lidí… Myslím si, že pokud se dítě aspoň trochu snaží, tak se naučí vše, co je potřeba. Samozřejmě za sebou většinou nemá tu rodinu, to zázemí, ke kterému by se mohl vrátit
a musí si vybudovat něco sám, ale na to jsou připravováni. Odchod z DD je momentem, na který se většina klientů DD těší, protože už nebudou vázání pravidly a budou si moci dělat co chtějí, ale zároveň se toho bojí, protože ví, že už se budou muset o všechno starat sami. Nestalo se ale, že bych si například já nemohla za kýmkoli z DD dojít pro radu. Hlavní je naučit se nebát zeptat, protože je normální, pokud člověk něco neví. A co se týče navazování vztahů s ostatními, setkala jsem se s tím, že pokud se chováme, tak jak bychom měli, je jedno odkud jsme. Nikdy na mě nikdo prstem neukazoval to je ta z domova, na tu si dávejte pozor nebo něco podobného. Je to ale o tom, jak se člověk chová. S prací je to většinou o něco těžší, protože když klienti vyjdou z DD, nemají to zázemí, na které byli zvyklí a ještě si na to zázemí musí vydělat peníze. Ale všechno je to o tom, co si z toho, co se mu v DD říká, co ho vychovatelé učí, vezme.
- Jaký pocit v tobě vyvolává myšlenka, že už jsi vlastně samostatná?
Pokud se dalo, tak jsem se snažila řešit si své záležitosti sama, takže jsem pouze přešla z role dítěte do role dospělé osoby. Postupně jsem se stávala nezávislou a učila se žít sama. To jsem si mohla vyzkoušet především od svých 18 ti let, kdy jsem přešla z rodinné skupiny do „startovacího“ bytu. Velmi mi v mé samostatnosti pomohli také pracovníci DD, protože mě nechávali ať se snažím si věci vyřizovat sama
a nehlídali mě na každém kroku, a to mi vyhovovalo. Každopádně stále se učím novým věcem a je spoustu věcí, které doteď nevím, ale jsem schopná si je zjistit a dohledat. Myslím si, že jsem funkční samostatná jednotka. Jsem společensky založený člověk, mám ráda kontakt s lidmi, ale jsem zvyklá i na to být sama se sebou.
- Jaké to je se vracet na místo, kde jsi vyrůstala?
Vzhledem k tomu, že bych chtěla vykonávat vychovatele v DD ve Fulneku a s přihlédnutím k tomu, že tam již brigádně vypomáhám, nepřipadá mi toto nijak zvláštně. Mám to tam ráda, je to součástí mého momentálního života a jsem takto spokojená. Nenahlížím na to ale nyní už jako na místo, kde jsem vyrůstala, spíše jako místo, kde mohu vykonávat povolání, které chci.
- Když v DD pomáháš cítíš se znovu jako doma a jaký pocit v tobě vyvolává myšlenka, že DD můžeš pomoci?
Již nějakou dobu nebydlím přímo v DD, měla jsem možnost úplně se osamostatnit a nyní mám své útulné hnízdečko, kde se cítím jako doma. Mám to tu zařízené podle svých představ, cítím se tu dobře a mám tu vše co potřebuji. Ale po dlouhou dobu byl DD mým domovem. Místem, kam jsem se někdy vracela ráda, někdy méně, ale ve finále jsem pochopila, že se mám dobře. Jednu dobu jsem chtěla cestovat a o nic jiného se nestarat, ale potom se to ve mně nějak zlomilo a neumím si představit, že bych seděla někde v kanceláři a za celý den se odtamtud nehnula. Potřebuji trochu akci a té se mi v DD dostává někdy tolik, že si člověk připadá jako v akčním filmu. Někdy musí být vychovatel superhrdina, protože se v něm v tu chvíli mísí několik rolí zároveň. Role zastupujícího rodiče, poradce, kamaráda, animátora, aj.
- Co tě napadne jako první, když se řekne DD?
Ovlivněno mou pozitivní zkušeností: DD = Jedna velká rodina
- Máš nějakou vzpomínku, na kterou víš, že nezapomeneš?
Většina mých vzpomínek se váže k významným událostem jako například, když jsem úspěšně složila maturitní zkoušku nebo přišla s tím, že mi dají řidičák.
Paradoxně mi ale při položení této otázky vyvstala v paměti jedna událost. Teď tedy přesně nevím, jestli to bylo na ZŠ nebo SŠ, ale byl 1. den velkých prázdnin a jeden z vychovatelů vzal děti a šly mu pomoct se skládáním dlažebních kostek podél zdi na zahradě DD. Tak jsem šla taky a měla jsem za úkol sbírat kostky, které on bude házet nahoru z hromady, která byla pod schody a předávat je těm, kteří je budou rovnat. No a nějak jsem se ohnula pro jednu z kostek ve špatnou chvíli a kostka, kterou zrovna vychovatel házel zezdola mi přimáčkla prst ke kostce, kterou jsem zrovna zvedala. Takže se skládáním byl konec a jeli jsme do nemocnice, kde jsem dostala dlahu a tím začaly moje letní prázdniny. V tu chvíli jsem to tak humorně neviděla, ale nyní na to vzpomínám jako na srandovní příhodu, protože tento vychovatel udělá zábavu ze všeho.
- Můžeš nám prozradit něco vtipného co se ti stalo v DD?
V DD jsou vychovatelé, kteří se snaží děti zabavit i poněkud „lumpáckým“ způsobem a například si pamatuji, jak se jeden z vychovatelů spolčil s dětmi proti dvěma dalším vychovatelkám. Ty seděly na lavičkách před vstupem do DD a dohlížely na děti, které venku jezdily na kolech. Vymysleli spolu, že „tety“ osvěží, protože bylo léto a opravdu hodně svítilo sluníčko. No a tak tety tedy osvěžili a to tím stylem, že do kbelíků nalili studenou vodu, vyšli na balkon a tety seshora polili. Věřím, že pro tety to nebylo úplně příjemné, ale je to něco, na co se vzpomíná a za mě to vtipné je.
Nebo například jak se jedna malá holčička rozhodla jezdit na rozbitých pánských bruslích, protože malé zrovna nebyly k mání a užívala si to víc než ti, kteří měli brusle velikostně správně a v dobrém stavu.
Rozhovor s Honzou C.
- Je něco, co ti pobyt v DD dal a myslíš, že kdybys nebyl v DD, tak to nemáš?
Ano, dobrou výchovu a hlavně sportovní kroužky (aktivity) např. Fotbal, florbal.
- Co se ti vybaví jako první , když se řekne DD?
Osamělé děti v DD, Které potřebují pomoct, hodně nových kamarádů.
- Jak tvůj pobyt v DD vnímají spolužáci a učitelé? Bylo by pro tebe těžké se začlenit do kolektivu?
Ve škole mě berou spolužáci zcela normálně, jako rovnocenného kamaráda. Učitelé mě podporují a jsou ke mně vstřícní.
- Setkáváš se i přes pobyt v DD se členy rodiny? Pokud ano, jaké máš z toho pocity? pokud ne, je to těžké být jen v DD?
Ano, setkáváme se o víkendech. Mám z toho dobrý pocit, jsem šťastný.
- Studuješ střední školu – dojíždíš nebo trávíš týden na internátě?
Ano studují Strojního mechanika. Dojíždím z Fulneku do Nového Jičína. Na internát nejezdím.
- Pokud jsi celý týden pryč mohl bys nám říct, jaké to je se po týdnu vrátit a porovnat, jaké to bylo, když jsi tam jako mladší trávil všechen čas a teď jen víkendy?
Jsem doma týden a potom se vracím zpět na DD. Přes víkend si vždy doma užiji hodně srandy a pohody s rodinou. Na DD je to podobné akorát jsem tam s kamarády. Jsou jako moje druhá rodina. V porovnání mám doma méně aktivit než v DD.
Anna | Podpořit.cz
Zdroj: DD, DD – Fulnek, rozhovor s dětmi
